Mezinárodní bezpečnost na počátku druhé dekády 21. století. Po dvaceti letech od skončení studené války, zarámovaných vládou jediné světové supervelmoci, USA, stojí mezinárodní společenství opětovně na rozcestí.

Vývoj v posledních letech potvrdil postupnou změnu v rozložení sil největších světových hráčů a nevyhnutelný posun směrem k multipolárnímu světu [...]

Popsaný trend jednoznačně urychlila světová hospodářská krize, která nejvýrazněji zasáhla právě USA a jejich evropské spojence. Mocenská síla je – a vždy byla – odrazem síly hospodářské. Pokud nemá stát svou moc o co opřít, jeho mezinárodní pozice slábne. Důsledkem je pak pozvolný ústup z mocenských pozic v zahraničí a redukce národních zájmů na bezprostřední obranu vlastního státu.

V tomto kontextu je třeba chápat i změnu politiky USA, které postupně rezignovaly na svou po léta zastávanou roli „světového policisty“ a soustředily svou pozornost na jediného potenciálního protivníka schopného reálně ohrozit v budoucnu bezpečnost země – Čínu. Dosavadní spojenci USA se tak dostávají do pozice, kdy již automaticky nemohou spoléhat na mocenskou sílu této velmoci a musí se o zajištění své bezpečnosti začít starat sami.

Hrozby a výzvy

V souvislosti s přeměnou mezinárodního systému směrem k oligopolárnímu (multipolárnímu) modelu výrazně narůstá i množství bezpečnostních hrozeb. Systém se stává křehčím díky mezinárodním aktérům, kteří chtějí využít nové situace ke změně statu quo a/nebo k dosažení cílů, které jim unipolární svět s ohledem na sílu supervelmoci neumožňoval. Do popředí se tak dostávají především zájmy nastupujících, popř. znovu posilujících velmocí, které ve slábnoucí pozici dosavadní supervelmoci vidí příležitost k rozšíření svého mocenského vlivu v blízkém i vzdálenějším zahraničí. K tomu jsou připraveny využít metody jak „soft power“, tak „hard power“.

Z tohoto hlediska je třeba vnímat i současnou politiku Číny a Ruska, které zaujímají podobný přístup při prosazování svých mocenských zájmů v evropském i globálním měřítku. Nástrojem číslo jedna se pro obě velmoci stalo hospodářské pronikání formou levných půjček a investic do oslabených ekonomik států zasažených světovou hospodářskou krizí. Zatímco Čína se takto zaměřila především na posilování svého vlivu v Africe, Rusko si za svůj primární cíl vybralo země Evropské unie. V obou případech je přitom toto pronikání úzce provázáno s energetickými zájmy obou zemí. Číně jde o zajištění dostatečných zdrojů strategických surovin z bohatých afrických zásob, Rusku naopak o odbyt jeho surovin na evropském trhu, resp. o prohloubení závislosti evropských států na jeho dodávkách.

Významným polem působnosti se pro obě velmoci stal i kybernetický prostor. Jeho využití pro špionážní a diskreditační aktivity se oběma velmi osvědčilo. Tato oblast navíc skýtá velký potenciál pro mnohem rozsáhlejší operace formou cílených kybernetických útoků proti klíčovým národním systémům vybraných protivníků. Zapomínat nelze ani na rostoucí vojenskou sílu obou zemí spojenou s rozsáhlými modernizačními programy a investicemi do armády a zbrojního komplexu. V kontrastu se snižujícími se výdaji na obranu v USA a Evropě nelze vyloučit, že se dříve či později jedna z nich pokusí možnost změny statu quo ve svém nejbližším sousedství reálně otestovat.

Čím dál nebezpečnější jsou ovšem i aktivity nestátních aktérů, jak ostatně ukázaly již útoky na USA z 11. září 2001. Hrozba šíření mezinárodního terorismu narůstá ruku v ruce s rostoucím islámským radikalismem, jenž nachází oporu v komunitách nejvíce postižených hospodářskými a sociálními problémy, které dosavadní vlády v mnoha muslimských státech nedokázaly uspokojivě řešit. Zdaleka však nejde jen o situaci v těchto zemích. V souvislosti s tvrdým dopadem hospodářské krize na evropské státy se posílil vliv myšlenek islámského radikalismu i v přistěhovaleckých komunitách na evropském kontinentu, které byly jejími důsledky často nejvíce zasaženy. Rostoucí nespokojenost i v majoritních řadách evropského obyvatelstva projevující se v rozsáhlých sociálních nepokojích pak přispívá jen k dalšímu podkopávání stability a celkovému oslabování pozice evropských států v globálním měřítku.

Pozice České republiky

Oslabování pozice USA a Evropy ve světě má nevyhnutelný dopad i na postavení NATO a EU, tedy institucí, které se staly základem euroatlantické stability a partnerství a pro Českou republiku i klíčovými pilíři, o něž opírá svou národní bezpečnost. Hospodářské problémy a rozdílné názory na jejich řešení posílily odstředivé tendence v obou organizacích a zásadním způsobem ovlivnily i hodnocení bezpečnostních hrozeb mezi jednotlivými spojenci. Prioritou se stalo právě řešení ekonomických problémů, a to mnohdy na úkor skutečných bezpečnostních zájmů. Umožnění hospodářského pronikání Ruska do největších evropských ekonomik, převážně formou nákupů v energetickém sektoru, stejně tak jako prohloubení americké závislosti na Číně, největším věřiteli USA, jsou toho jasným dokladem.

Česká republika za této situace již nemůže nadále bezvýhradně spoléhat na zajištění své bezpečnosti prostřednictvím těchto organizací. V případě negativního vývoje musí počítat i s variantou, že svou funkci na tomto poli už nebudou schopny plnit. Proto je v jejím bytostném zájmu soustředit své úsilí na utváření užších regionálních koalic se spojenci sdílejícími její náhled na stávající bezpečnostních hrozby a způsob, jak jim čelit. Jedině úzká bezpečnostní a obranná spolupráce stejně smýšlejících spojenců, zahrnující i klíčové sdílení obranných schopností a jejich společný rozvoj, se může stát dostatečnou pojistkou proti potenciálně nepříznivému vývoji. Přirozeným základem takové koalice by se měla stát platforma Visegrádské skupiny posílená o baltské státy a výhledově i další země střední a východní Evropy, jmenovitě např. Rumunsko.

České země (bývalé Československo) mají velkou historickou zkušenost s geopolitickým vývojem a změnami rovnováhy sil nejen na evropském kontinentě, ale i ve světovém měřítku. I přes svou polohu ve středu Evropy nezůstaly dopadů těchto změn nikdy ušetřeny. A nelze počítat s tím, že tentokrát tomu bude jinak. Země malé a střední velikosti v prostoru mezi Německem a Ruskem to nikdy neměly jednoduché a jen jejich úzká spolupráce a soudržnost jim může umožnit nadcházejícím otřesům mezinárodního systému úspěšně čelit.

Autor: Martina Heranová

Autorka je nezávislá expertka, bývalá diplomatka specializující se na oblast mezinárodní bezpečnosti a region střední a východní Evropy.

Zdroj: diplomaticaffairs.eu | Vyšlo: revuepolitika.cz