Zdá se, že voliči napříč Evropou vyhlásili soutěž, kdo zasadí systému tvrdší direkt. Úspěchy italského populisty Beppe Grilla^[1] či rostoucí podpora Strany za nezávislost Spojeného království a dalších euroskeptiků byly jevy, jež dlouhodobě strašily představivost evropského politického mainstramu.

Všechno ale zatím trumfli slovenští voliči, díky jejichž hlasům se nedávno stal županem (hejtmanem) banskobystrického kraje nacionalista Kotleba, který už vizáží dokazuje, že mu nejsou pranic cizí hodnoty Slovenského štátu [...]

Kde se tato podpora bere a odkud vlna populismu a zpochybňování systému čerpá sílu? Mimo otřepanou ekonomickou krizi je potřeba všímat si i nebývalé vlny rezignovanosti a do značné míry cynismu. Fakt, že nespokojený volič sáhne po volebním lístku populistického subjektu, není nic, co by vybočovalo z obvyklých norem. Nové je to, že se nebojí zvolit ty, kteří už na první pohled připomínají stíny minulosti. Volání po přehodnocení všech hodnot a touha stávající systém rozdrtit na prach až příliš připomíná klima velké deprese, z níž se zrodilo vítězné tažení autokratických režimů a druhá světová válka.

Na druhou stranu má evropský volič dobrý důvod požadovat revizi systému liberální demokracie. Ta je unavená. Volič si dobře uvědomuje, že přes všechny politické proklamace prostě nemá v rukou chod záležitostí, jež bezprostředně ovlivňují jeho život. Měnovou politiku řídí nevolení centrální bankéři, národní legislativa je z více než poloviny podřízena evropské. Spousta voličů tak cítí, že jejich hlas je ve srovnání se silou vnějších procesů několikanásobně slabší a chtějí to změnit. To je základ. A veškeré zděšené volání o tom, že demokracie je ohrožena, a sepisování manifestů proti zpátečníkům má zcela opačný efekt.

Revoltující volič zareaguje ještě větším dupnutím. Není vám po chuti, že zpochybňujeme neomylnost Bruselu? Zvolíme si pana Farage. Anebo paní Le Penovou. A když nás budete hodně štvát, napliveme vám do tváře hlasy pro Zlatý úsvit nebo Mariána Kotlebu.

Pokračovat to může v zásadě třemi způsoby. Celoevropské politické úspěchy radikálů a populistů budou šokem, který spustí pozitivní obrodu demokratického systému. Možné samozřejmě je, že se věci utrhnou – tak jako mnohokrát v minulosti – ze řetězu. Třetím, nejméně pravděpodobným scénářem je, že všechno vyšumí do ztracena. Protože problémy zůstávají a evropský volič chce vidět jejich jednoznačné řešení.

Proto budou populisté a radikálové sílit a mainstream si bude lámat hlavu, jak je zastavit. Pro nejbližší dobu mu ovšem nezbývá než se modlit, aby výrazně nestoupala nezaměstnanost a reálné příjmy neklesaly příliš rychle. Jen tak se podaří udržet status quo, jež nebude znamenat bezprostřední hrozbu totálního překreslení politické mapy.

Autor: Ondřej Šlechta
^[1] http://pravdu.cz/italie/beppe-grillo-budeme-mimoradna…

Zdroj: revuepolitika.cz