Dějiny první republiky

Mnichovská dohoda 1938, Hitler, ČeskoslovenskoProf. PhDr. Věra Olivová, DrSc. – Již v prvních větách svých Pamětí charakterizoval prezident Beneš základní rys období, ve kterém první republika existovala a uvedl: „Hned asi v letech 1921-22 začalo se v Evropě veliké vzrušující drama: boj o revizi versailleského míru. Byl to jeden z největších,a nejdramatičtějších zápasů v politické historii Evropy. Skončil se novou velikou zničující tragédií – druhou světovou válkou.“ Tato charakteristika se vztahovala na Československo více než na kterýkoli jiný evropský stát. Současně však republika měla řadu pozoruhodných zvláštních rysů [...]

Československo se již svým vznikem odlišovalo od ostatních států rodicích se ve střední a východní Evropě v konečné fázi války. Jako jediné mělo politickou základnu i programovou ideu tvořícího se státu.
14. října 1918 byla v Paříži ustavena prozatímní československá vláda v čele s Masarykem jako prezidentem. Navázala diplomatické styky s dohodovými velmocemia jmenovala své vyslance v Londýně, v Paříži, v Římě, ve Washingtonu a v Omsku.

Jejím ideovým programem bylo Masarykovo „Prohlášeni nezávislosti československého národa“ – tzv. Washingtonská deklarace. Nový stát. měl být republikou. S rozsáhlými individuálními svobodami a sociálními reformami. To znamená, že Československo mělo ještě před koncem války atributy samostatného státu. Tím se také lišilo od ostatních rodících se nových států, které se teprve postupně konstituovaly až během mírové konference.

Utvořením vlády se Československo zařadilo mezi vítězné dohodové státy, účastnilo se jednáni mírové konference a spolupodepsalo mírové smlouvy. Na konferenci byly stanoveny hranice nového státu a v mírových smlouvách byla zakotvena existence poválečné Evropy i Československa.

Tento versailleský systém, jeho udržení a obrana se stal základem celé československé politiky.

Proto se také Československo od počátku významně angažovalo v činnosti Společnosti národů, která vnesla do mezinárodních vztahů 20. století kvalitativně nový, demokratický prvek: Na místě dosavadního suverénního rozhodování velmocí získaly členské státy Společnosti národů – velké i malé – právo podílet se na společných mezinárodních jednáních a právo řešit konflikty jednáním u kulatého stolu.

Po úspěšném působení na mírové konferenci se československý ministr zahraničí Beneš prosadil mezi přední politiky Společnosti národů. Stal se hlavním autorem „Protokolu o pokojném vyřizování mezinárodn1ch sporů, který doplňoval a precizoval programový Pakt. Společnosti národů.

Tento tzv. Ženevský protokol vytvářel mechanizmy k zajištěni míru a vzájemné spolupráce členských států Společnosti národů a k vybudováni systému všeobecné, kolektivní bezpečnosti. Stanovil podmínky mezinárodních jednáni a především podmínky pro určeni útočníka. Ministr Beneš jako generální zpravodaj představil Protokol 1. října 1924.

Protokol, který podepsalo na 40 států se však neuskutečnil. Anglie, která byla od počátku skeptická k vytváření nových států střední a východní Evropy, protokol nepodepsala. Poslala nabídku jinou. Nabídku německého kancléře Gustava Stresemanna, která se vracela k předválečné velmocenské politice a žádala samostatné politické jednání čtyř velmocí – Anglie, Německa, Francie a Itálie.

Takové jednání se uskutečnilo v říjnu 1925 na konferenci v Locarnu, která obnovila velmocenský status Německa. Tzv. „Rýnským garančním paktem“ potvrdilo Německo své západní hranice, stanovené mírovou smlouvou, své nové hranicem východní přešlo mlčením. Tím locarnská dohoda otvírala cestu k revizi především k německo – československých a německo – polských hranic. Současně narušovala základní demokratické principy mezinárodní politiky dané Paktem Společnosti národů.

Československo rozsáhlou akcí ministra Beneše zmírnilo nepříznivý dopad jednání na republiku. Zvláštními garančními smlouvami posílilo spolupráci s Polskem a s Francií a tím vytvořilo jejich užší seskupení. Francie se současně zavázala poskytnout Československu v případě napadení bezodkladnou a účinnou podporu a pomoc – závazek, který se stal pro republiku tak aktuální v onom kritickém roce 1938.

Československo aktivně přispělo i k tomu, že locarnská jednáni byla dodatečně zapojena do sytému Společnosti národů. Pod předsednictvím ministra Beneše bylo pak Německo 16. října 1926 přijato do Společnosti národů. Tím formálně přejímalo její programové zásady i povinnosti.

Locarnská konference byla předělem v evropském vývoji. Byla oslabena anglo-francouzská válečná spolupráce a přestalo platit rozděleni Evropy na vítězné a poražené státy. Německo se stalo opět významnou evropskou velmocí a pozice malých států střední a východní Evropy byly oslabeny. Německý ministr zahraničí Stresemann si o konferenci v Locarnu zaznamenal do svého deníku: „Pánové Beneš a Skrzynski museli sedět v předpokoji. dokud jsme je nevpustili dovnitř. To byla situace států, které byly dosud vyzdviženy do výše, protože byly služebníky jiných, kteří je nechali padnout v tom okamžiku, kdy věřily, že se mohou dorozumět s Německem“ .

Ministr Beneš po Locarnu se zvýšenou intenzitou věnoval upevněni spolupráce s dalšími středoevropskými státy. Na základě jeho návrhu byl v Ženevě 16. února 1933 podepsán tzv. Organizační pakt. Malé dohody, který vytvářel z těchto států vyšší politickou jednotku. V čele stála Stálá rada, která koordinovala zahraniční politiku všech tří států. Hospodářská rada prohlubovala jejich spolupráci ekonomickou. Cílem Organizačního paktu Malé Dohody bylo vybudovat ve střední Evropě celek, který by odolal sílícímu tlaku vycházejícímu z Německa.

Zásadním zlomem v evropské politice se pak stal rok 1933: Pod vedeni Adolfa Hitlera odešlo Německo z odzbrojovací konference, vystoupilo ze Společnosti národů a začalo ji systematicky politicky rozkládat jednak nabídkami dvojstranných paktů, jednak podporou,kterou poskytovalo nacistickým stranám v německých menšinách.

V březnu 1935 ohlásilo Německo oficiálně budováni své armády. Bylo připraveno k agresi.

Ministr Beneš dospěl již v létě 1932 k jednoznačnému konstatováni, že tato německá politika povede k nové válce. A na podzim roku 1933 – v protikladu k anglické politice appeasementu – jednoznačně oznámil československým zastupitelským úřadům, že „s tímto hitlerovským režimem není žádná dohoda možná.“

Československo proto také již v této době konalo intenzivní přípravy k obraně. Budovalo armádu, rozšiřovalo spolupráci s Malou i Balkánskou dohodou a upevňovalo vnitřní demokracii. Tento proces byl v prosinci 1935 završen volbou Edvarda Beneše prezidentem republiky.

V mezinárodním měřítku pak Československo spolu s Francií usilovalo o rekonstrukci Společnosti národů, která se rozkládala jak odchodem Německa, tak i odchodem Japonska a Itálie. Velmocí, která se v září 1934 stala – s podporou Francie a Československa – novým členem Společnosti národů, bylo sovětské Rusko.

V březnu 1936 zahájilo Německo agresi obsazením Porýní, území, jehož nezávislost byla zajištěna mírovými smlouvami i smlouvou locarnskou. Spojenci Francie, Rusko a Československo, nabídli Francii vojenskou pomoc, kterou však Francie nepřijala a spokojila se s nic neřešící protestní nótou. Místo toho uzavřela dohodu s Anglii, kterou se přiblížila anglické politice appeasementu.

Výsledek Porýnské krize byl pro celý další vývoj katastrofální. Byla počátkem agónie poválečné Evropy. A bylo to především Československo, proti kterému směřoval hlavní německý nápor.

První vlnu útoku na republiku zahájil v říjnu 1937 Konrad Henlein na sjezdu sudetoněmecké strany v Teplicích. Požadoval změnu československé vnitřní i zahraničn1 politiky republiky. Ohlásil, že hodina osvobozeni sudetských Němců se přiblížila a že Německo zakročí na jejich obranu. V řadě německých měst došlo k protistátním demonstracím a pokusům o puč. A Henlein zaslal Hitlerovi do Berlina dopis, ve kterém psal: „V srdci netoužím po ničem tak horoucně, jako po vtěleni nejen sudetoněmeckých zemi, ale i celých Čech, Moravy a Slezska do německé říše.“ Československo však Henleinovu akci rychle odrazilo.

Anglie a Francie se však domnívaly, že by se z tohoto konfliktu mohlo vyvinout širší ozbrojené střetnutí. Proto přijel v listopadu Chamberlainfiv mluvčí lord Halifax za Hitlerem k tajnému jednání do Berchtesgadenu. Na programu byla otázka střední Evropy a mírových smluv. Halifax tlumočil Hitlerovi stanovisko anglické vlády, že je nezbytná korekce versailleského systému v této oblasti, zároveň však žádal aby se změny udály „pokojnou cestou“. Tím byl Hitlerovi v podstatě otevřen prostor k útoku na střední Evropu.

V březnu 1938 obsadil Hitler během několika hodin zfašizované Rakousko a zahájil přípravy k druhé vlně útoku na Československo.

V dubnu vyhlásil po poradě s Hitlerem, Henlein v Karlových Varech osmibodový seznam požadavků na československou vládu. Sudetští Němci žádali dalekosáhlou autonomii a vytvoření uzavřeného území s rozsáhlou samosprávou. Dále požadovali „odčiní bezpráví spáchaného na sudetském Němectvu od roku 1918 a náhradu škod vzniklých mu tímto bezprávím“. Posledním bodem se stal požadavek na úplnou svobodu „přiznání se k německému národu a německému světovému názoru“ – tj. k nacismu. Nedlouho poté se německá vojska začala stahovat k československým hranicím. Československo mobilizovalo. Základní linií Benešovy obranné politiky bylo znemožnit Hitlerovi zmocnit se republiky rychlým vojenským obsazením jako se to stalo s Rakouskem. Proto od počátku mezinárodně informoval o situaci republiky a učinil z obrany Československa mezinárodní problém. O pohybech německých vojsk informoval Anglii, Francii a Rusko a Německo požádal o informace o důvodech pohybu jeho vojsk.

Benešův mezinárodní postup vyvolal prudkou reakci Hitlera. Se zdůrazňováním německé mírové politiky označil československé údaje o pohybech německých vojsk za lživé a německý tisk v ostré kampani obviňoval Československo z teroristického násilí na sudetských Němcích a ze snahy vyvolat válečný konflikt. Anglie a Francie s nelibosti sledovaly československou mobilizaci a žádaly její odvoláni. Československo ji však odvolat omítlo. To hodnotila Anglie i Francie více než nepříznivě. Republika byla tak z obou stran vystavena kritice za svou neochotu dospět s Německem k dohodě a byla označena za původce krize.

Diskreditaci Československa se otevřel prostor pro třetí vlnu útoku na republiku. Od

21. května byla zahájena celá série jednáni Anglie a Francie s Německem s cílem nalézt „pokojné“ východisko ze vzniklé krize. Výsledkem byl silicí tlak Anglie a Francie na Československo, aby se dohodlo s Henleinovou sudetoněmeckou stranou a přijalo její požadavky. Za dosavadní neúspěch jednáni byl obviňován prezident Beneš a jeho neústupnost.

A 20. června telegrafoval Jan Masaryk z Londýna: „Chamerlain dnes v kabinetě jasně obvinil prezidenta Beneše a vládu, že úmyslně zdržuji vyjednáváni a žádal společný nátlak na nás.“ 3. srpna přijel také do Prahy z Chamberlainova pověření lord Runciman s úkolem přimět prezidenta Beneše k přijetí Henleinových požadavků a ke změně československé vnitřní i zahraniční politiky.

Pod soustředěným tlakem z několika stran, v dusné atmosféře německých vojenských příprav a v nervozitě z blížícího se sjezdu nacistické strany v Norimberku se prezident Beneš pokusil dalekosáhlou iniciativou uvolnit kritické sevřeni republiky. 5. října zveřejnil svůj „čtvrtý plán“, kterým v podstatě přijal Henleinovy karlovarské požadavky. Tímto velkorysým krokem zaskočil prezident všechny své kritiky. Lord Runciman opustil Prahu a na několik dni se odmlčel i Adolf Hitler.

Jeho závěrečný projev na norimberském sjezdu strany 12. září se však stal povelem k útoku. Henleinova strana se znovu pokusila o puč. Pod heslem „Domů do říše – „Heim ins Reich“ – žádala připojeni německých oblasti k Německu.

A u hranic se připravovala německá armáda k vpádu do republiky. Československá vláda však puč urychleně potlačila a tím ztroskotala i třetí vlna útoku na republiku.

Další, čtvrtá vlna však následovala bezprostředně poté. Realizovala se pod přímým Chamberlainovým vedením. 15. záři došlo v Berchtesgadenu k jeho osobni schůzce s Hitlerem. Byla krátká a neúspěšná. Hitler odmítl jednat s Chamberlainem o navrhované německo-anglické dohodě, pokud nebude vyřešen „československý problém“. Zdůraznil, že je připraven ho definitivně vyřešit i vojensky. Jednáni mělo pokračovat za týden v Godesbergu.

V této vyhrocené situaci se Anglie a Francie rozhodly přinutit Československo k odstoupeni německých území všemi prostředky. V ultimátu předloženém československé vládě žádaly vydání pohraničních území Německu. Zbývající část republiky měla být „neutralizována“, tzn. měla být zbavena všech svých mezinárodních smluvních závazků. Bylo také dohodnut. o , že k prosazeni těchto požadavků „bude nutno vyvinout na dr. Beneše nejsilnější nátlak“. Pokud by „dr. Beneš odpověděl záporně, pak by přijímal myšlenku války“ a byl by za ní zodpovědný. Současně bylo Československu „doporučeno,“ aby v žádném případě nemobilizovalo. 20. září československá vláda tyto ultimativní požadavky odmítla.

Avšak bezprostředně poté se zdvihla proti Československu další, šestá vlna útoku. Ještě v noci z 20. na 21. září došlo k novému, neslýchanému nátlaku na prezidenta Beneše. Byl vzbuzen ve 2 hodiny v noci a anglický a francouzský vyslanec mu předali demarše svých vlád: Žádaly, aby Československo vzalo své odmítavé stanovisko zpět a nahradila ho svým souhlase. Pod tímto téměř fyzickým nátlakem prezident. souhlasil. A československá vláda, zasedající od 6. hodin ráno, konstatovala, že „v tomto postavení s pocity bolesti francouzské a britské návrhy přijímá“.

Přes toto stanovisko však Československo dále stupňovalo svou obranu. Vláda, podpořená řadou lidových demonstrací, podala demisi. A 22. září byla ustavena nová, nepolitická vláda v čele s generálem Syrovým, vláda obrany republiky. Jejím prvním činem bylo vyhlášení mobilizace.

V téže době se zvedla další, sedmá vlna útoku na republiku. 22. září se sešel Chamberlain s Hitlerem v Godesbergu. Ujistil ho, že jeho berchtesgadenské požadavky byly splněny a že Československo souhlasí a odstoupením svých území. Že tedy nic nebrání mírovému uzavření sporu. Hitler však ve svém memorandu předložil další své požadavky: Žádal, aby Československo splnilo nové územní požadavky Polska a Maďarska a podstatně rozšířil územní nároky Henleinovy strany. Speciálně žádal vydání celého neporušeného československého opevňovacího systému.

V průběhu jednání obdržel Hitler informaci o československé mobilizaci. Reagoval prudkým výbuchem zuřivosti a konstatoval, že ho to nutí k provedení okamžitých vojenských opatření. Jednání opět ztroskotalo.

V týdnu od 23. do 28. září došlo v Evropě k přeskupování sil: Československo odmítlo Hitlerovo godesberské memorandum a ústy Jana Masaryka oznámilo, že se proti němu „postaví na svrchovaný odpor. Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků“. Také ve Francii příp. v Anglii sílily přípravy na válku. I Rusko vyjádřilo ochotu se k nim připojit.

A tak i proti páté vlně útoku se Československo ubránilo.

Současně evropské demokratické síly vítaly a obdivovaly zápas Československa s nacistickým Německem. Květnová i zářijová mobilizace získávaly republice širokou podporu světové demokratické veřejnosti. Vznikaly kluby zaštítěné jménem prezidenta Beneše a vláda dostávala desítky děkovných dopisů, povzbuzujících ji k dalšímu odporu.

Zvedla se však nová, šestá vlna útoku na republiku. Francie a Anglie vystupňovaly kampaň obviňující Československo z úmyslu rozpoutat svou neoblomností světovou válku. A československé odmítnutí godesberských požadavků vyvolalo zuřivou Hitlerovu reakci. Ve svém projevu ve Sportovním paláci 26. září uvedl: „Nehodlám nečinně přihlížet, jak tento šílený Beneš se domnívá, že může prostě týrat tři a půl milionu lidí. Německá trpělivost je u konce. Nyní vystupují proti sobě dva muži – tam je pan Benešl,a tu jsem já!“. Poté Hitler oznámil, že pokud Československo nepřijme jeho godesberské požadavky do 28. záři do 14.00 hodin, zahájí Německo proti němu válku.

V této kritické situaci byl prezident Beneš vystaven mnohonásobnému útoku z celého světa. Americký prezident Roosevelt, mu zaslal telegram, aby nepřerušoval jednání usilující o pokojné vyřešeni sporu. Osobně se pro toto stanovisko angažovali vyslanci Spojených států v Londýně (Kennedy), v Paříži i v Berlíně. Obdobný požadavek zaslaly prezidentovi všechny státy americké Unie, a všechny státy střední a jižní Ameriky. V Praze předal britský vyslanec prezidentu Benešovi Chamberlainův Timetable – časové upřesnění Hitlerovo godesberského memoranda na vyklizení sudetoněmeckých oblastí.

Prezident Beneš však ani pod tímto děsivým tlakem neustoupil. Nepřijal ani Chamberlainův Timetablel ani Hitlerovy požadavky. Akceptoval však nový návrh prezidenta Roosevelta na svolání mezinárodní konference, na které by mohl veřejně deklarovat československá stanoviska.

Avšak zvedla se nová, sedmá vlna útoku na Československo. Poté I co Hitler o jeden den odložil svůj plánovaný útok na republiku, sešla se 29. září v Mnichově konference čtyř velmoci – Anglie, Francie, Německa a Itálie.

Současně neslýchaným diplomatickým opatřením Československo nebylo pozváno a i přes svou žádost o účast bylo z jednáni vyloučeno. Konference také bez dlouhého jednáni přijala usneseni, aby Československo německá území urychleně vyklidilo. Podpisem závěrečného protokolu vstoupila mnichovská dohoda v platnost. Stanovisko Československa nebylo zapotřebí.

Přesto ráno 30. září zástupci Anglie a Francie ultimativně žádali prezidenta, aby československá vláda dohodu do poledne téhož dne „prostě přijala“. Na dopoledním mimořádném zasedáni vlády informoval prezident o kritické situaci a sdělil, že nevidí žádnou možnost mnichovskou dohodu odmítnout.

Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn“.

V půl jedné pak ministr zahraničí Krofta sdělil anglickým a francouzským zástupcům: „Jménem prezidenta republiky a jménem vlády prohlašuji, že se podřizujeme rozhodnuti. které bylo učiněno v Mnichově bez nás a proti nám“. Kromě tohoto ústního vyjádření nebyla mnichovská dohoda nikdy přijata ani parlamentem, ani vládou. Platila pouze na základě podpisu čtyř velmoci.

V bezvýchodné situaci Československo všestrannému nátlaku ustoupilo. Ale již za půl roku se přes něj převalila ještě poslední, osmá vlna útoku. 14. března 1939 obsadila německá vojska zbytek republiky. Tím se však vytvořila nová situace. Hitler porušil mnichovskou dohodu a t,1m ji znehodnotil. A prezident Beneš, který se necítil být mnichovskou dohodou nadále vázán, zahájil pod heslem „Za svobodné Československo ve svobodné Evropě!“ – svůj otevřený a úspěšný boj za obnovu republiky.

Závěrem bych chtěla znovu připomenout, že jsem se ve svém příspěvku soustředila především na zahraniční politiku Československa, která byla určující složkou vývoje. O vnitřní politice bych pak chtěla zdůraznit jednu základní skutečnost. Československo si po celou dobu své existence uchovalo svůj demokratický charakter. A to byl výkon nemalý.

To znamená, že dějiny první republiky jsou velmi významnou a velmi pozitivní součást.í naší historie. Toho bychom se měli být vědomi.
(Z prezentace stejnojmenné publikace, která vyšla jako 40. svazek Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, Praha 2012)

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz

Historie, Z domova, , ,

Vaše komentáře:

  1. lujas jyrku napsal:

    je kundovina

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky: <a href=""> <em> <i> <strong> <b> <blockquote> <cite> <code> <strike> <br>

* Vkládaný komentář se musí vztahovat k danému článku. Komentáře obsahující SPAM nebo nesouvisející obsah budou smazány.